Naše poznatky, pokud jde o dětskou psychologii i to, jak se vlastně děti učí a vstřebávají informace, se neustále vyvíjí. Bylo by tedy jen logické, kdyby se tomuto vývoji přizpůsobovalo i školství, především pak osnovy a přístup k dětem samotný. To se však neděje, a to z poměrně jednoduchého důvodu: časté změny by byly příliš drahé a náročné. Stačí si jen vzpomenout, jak dlouho trvalo, než se konečně zavedly jednotné maturitní zkoušky – a ty navíc nejsou ještě dnes bez problémů. Nelze tedy očekávat pružnou reakci na každý nový poznatek.

Přesto není pochyb, že naše školství je poměrně zkostnatělé. Základní osnovy, kterých se doposud držíme, stejně jako celkový model školy, byl koncipován již za dob Rakouska-Uherska. Jistě, osnovy prošly změnami, aby odpovídaly novým poznatkům, avšak základní koncept zůstal zachován. Je tedy otázkou, zda by nebylo na čase jej změnit.

Je pravdou, že dnešní děti, ačkoliv se to nezdá, mají mnohem méně času pro sebe, než tomu bylo v minulosti. Přibyly nové předměty, takže jsou ve škole déle. Navíc mají mnohem více různých kroužků, zájmových aktivit či doučování. Domácích úkolů také přibylo, jak se zavedly nové předměty. To vše znamená mnohem větší zátěž a méně odpočinku, především toho aktivního.

Důsledkem je, že děti mají mnohem více psychických problémů a hůře školu zvládají. Proto se také zhoršuje nejen jejich prospěch, ale také celkové znalosti – je po nich požadováno, aby si toho zapamatovaly daleko více, z mnoha různých oborů, díky čemuž pak nemají takovou kapacitu, aby si uložily do paměti nejrůznější podrobnosti.

Proto je jasné, že by byla potřeba značná reforma školství, zejména s ohledem na fakt, že se změnila nejen doba, kdy už nevychováváme pracovníky, kteří budou dělat na směny v továrnách, ale také s ohledem na potřeby dětí. Ty jsou zde totiž značně přehlíženy, což je poměrně ironické, když vezmeme v úvahu, že právě ty by měly být na prvním místě.