Se školou jsme chodívali za komunistů poměrně pravidelně. Byla to taková úlitba bohům, i když je pravdou, že zdravé jádro třído bylo rádo, že se ulije z učení. Navíc se daly pod rouškou šera vyvádět různá alotria. Neznám nikoho, koho by tento koncert někdy nějak vychoval, protože se tomu říkávalo výchovný koncert. Ne, nejezdili jsme nikam do krásných hudebních síní, ale vše se konalo u nás na vesnici, no, dobrá, u nás ve větším městečku v kulturním domě. Tento určitě nebyl stavěn tak, aby měl akustiku na vážnou hudbu. Přesto se tam někdy něco poslouchat dalo, pokud jste tedy měli zájem a nevyváděli skopičiny.

Domnívám se, že cestu k vážné hudbě, například k Mozartovi, Vivaldimu nebo Dvořákovi si musí každý ve svém životě najít sám. Někdo to má jednoduché a jiný složité, tak jako všechno v životě lidském. Návštěva koncertu vážné hudby by však měla být slavnostní událostí vždy a pro každého. Pokud míní chroupat chipsy nebo nutně vyřizovat telefony, měl by zůstat trčet doma a fackovat se tam. Nádhera této hudby totiž zůstává některým lidem skryta. Možná ji neumí vnímat, možná jim na ni něco vadí. Na to se nedá dát jednoznačná odpověď. Což je tak trošku škoda, protože možná zde by se právě lámal chleba.

A možná právě to by pomohlo přivést lidi ke krásné hudbě, a ne tomu řevu a poskakování za zvuku bubnů. Člověk z vesnice bohužel nemá takové možnosti jako člověk ve městě a už vůbec ne, jako někdo, kdo bydlí přímo v Praze. Jistě víte, co je to španělská synagoga program, který se zde odehrává. Jistě jste již tam několikrát byli na koncertu vážné hudby. Ne třeba zrovna v citované španělské synagoze, ale například ve Smetanové síni a ti méně nároční třeba v Hudebním divadle v Karlíně. My z vesnice vám můžeme jen a jen závidět. My se musíme spokojit s poslechem této hudby pouze z přístrojů, což není ono.