Je to skoro všude stejné. Přijdete na návštěvu a víte, že se tam nemůžete chovat jako doma, i když jste k tomu srdečně vybízeni. Jenže každý slušný člověk má jisté zábrany. Proto se na návštěvě chováme drobátko jinak než doma.  

U nás je zvyk návštěvu hned po uvítání zout. Tohle se například v Americe vůbec nedělá, jak tvrdila jedna návštěva u mne doma. Byl to známý, který tam trvale žije asi třicet let. Klidně jsem mu řekl, že pokud on chce mít doma na koberci bláto z ulice, vůbec mi to nevadí. Ale u mne ano. Takže se musel zout a nafasoval klasickou domácí obuv, která je zde pro každého hosta. Můj domov, má pravidla a basta. Nelíbí se ti? Tak koukej, kde nechal tesař díru. Vyřízeno. 

Samozřejmě, že jsou lidé, kterým toto pravidlo nic neříká a chovají se i na návštěvě jako ta prasátka. Takoví jsou většinou ihned vypakováni ven. A pokud to majiteli nevadí, asi bude stejný čuník jako host. I to se stává. Proto se kolem domku staví plot, aby na pozemek a popřípadě dovnitř nevnikl nikdo, kdo není zván. Za plotem může také číhat nějaký pejsek, který nezvaného hosta může odradit vzhledem, nebo jej prostě při překročení linie popadne za nějakou část oděvu a rychle jej uzemní.

Může je složit a pak hlídat, aby se nehnul. Tak je vychována a naučena většina hlídacích psů. Myslím skutečně hlídacích, ne těch voříšků a pouličních směsí, kteří jsou sice dobrými kamarády, ale s případným zlodějem by se spíše spřátelili, než aby mu urvali rukáv či nohavici. Své domovy si jednoznačně chránit musíme, protože se vždycky najde nějaký lump, který by se mohl o něco pokoušet. Stát je sice velmi aktivní při vybírání daně za nemovitost, ale tím jeho starost o ni a o vás končí. Takže když vás vykradou, většinou se dozvíte, že to bylo odloženo. A spadla klec. Proto je nutno se starat sami, ale i to musí být v mezích zákona.